Strana 3
3www.krnov.cz
Strom republiky přežil navzdory nenávisti
Už více než tisícovku stromů,
symbolizujících touhu po demo-
kracii, se podařilo objevit díky
kampani nazvané Stromy svobody
1918-2018, kterou spustila Nada-
ce Partnerství na připomínku
100 let od vzniku Československa.
Na mapě Stromů svobody na
webových stránkách stromysvo-
body.cz nechybí ani Krnov a jeho
Strom republiky.
Byla vysazena 28. října 1968 a ve-
dle ní byl odhalen památník, zho-
tovený z bludného balvanu. Stalo
se tak po 21. srpnu 1968, kdy byla
naše republika obsazena vojsky
Varšavské smlouvy a v krnovských
kasárnách byl umístěn pluk sovět-
ské armády. „Obyvatelé města dá-
vali najevo, že sudálostmi vsrpnu
1968 nesouhlasí. Odhalení památ-
níku republiky slípou se stalo vlast-
ně jakousi manifestací za svobodu
republiky, o ciálně nevyhlášenou,
ale spontánní. To bylo proti mysli
skupině lidí kolem KSČ, spolupra-
cujících sokupanty, jak byli sovětští
vojáci vKrnově všeobecně nazývá-
ni. Proto po krátké době začali taj-
ně v noci lípě republiky ubližovat.
Poškodili ji takovým způsobem,
že uhynula. Byla několikrát znovu
vysazena, ale její ničení lidmi zřad
„internacionalistů“ se stále opako-
valo. Nakonec úplně uschla. Po za-
krytí staveništní ohradou zvlnitého
plechu se na ni skoro zapomnělo. Za
ohradou však došlo mezitím kpře-
kvapivému jevu. Ze starého kořene
lípy republiky nečekaně a skrytě
začal růst nový stromek. Když byla
ohrada odstraněna, bylo zjištěno, že
má stáří asi sedm až devět let,“ píše
kronikář Vladimír Blucha v kroni-
ce města za rok 1994.
Že se skutečně nejedná o pů-
vodně vysazenou lípu, potvrzuje
Dušan Martiník z odboru život-
ního prostředí: „Z toho, co známe
zkroniky, ale hlavně ze zkušeností,
kdy strom můžeme porovnat sostat-
ními podobnými dřevinami, usuzu-
ji, že lípa má kolem čtyřiceti let.“
Kampaň Stromy svobody ne-
cílí jen na zmapování historie již
vysazených stromů, ale vyzývá
i k výsadbě nových stromů v rámci
říjnových oslav československé-
ho jubilea. Na výzvu reagovalo
i naše město a 25. října vysadí žáci
Základní školy Žižkova u své školy
památeční lípu. (dc)
V gulagu stále věřila,
že se někdy vrátí domů
Jméno: Štěpánka
Rok narození: 1918
V Krnově roste Strom republiky. Je jím nenápadná lípa u kostela
sv. Martina, která o svůj život svedla tichý boj. Foto: Dita Círová
„Když jsme přijeli do Čierne nad
Tisou, se sestrou jsme vystoupily
z vlaku, klekly jsme na tuto zem,
tuto zem jsme políbily a tomu hore
jsme krásně poděkovaly, že nám
pomohl vysvobodit se z toho pek-
la.“ Takto vzpomíná na návrat do
Československa po devatenácti
letech strávených vsovětských gu-
lazích Věra Sosnarová, která svůj
životní příběh vKrnově vyprávěla
ve čtvrtek 8. března u příležitosti
uctění památky obětí komunismu.
Na Sibiř byla odvlečena so-
větskou tajnou službou NKVD
společně s matkou a mladší ses-
trou vroce 1945, jen pár dnů po
skončení války. Bylo jí čtrnáct let.
„Nikomu jsme nic neudělaly, nikoho
jsme nezabily, nikoho jsme neokra-
dly. Jen naše matka byla Ruska,“
říká Věra Sosnarová, jež se naro-
dila vroce 1931 vBrně. Její matka
Ljuba uprchla do naší republiky
v roce 1922 před doznívající rus-
kou občanskou válkou, otec byl
československý legionář. Podle so-
větských úřadů byla Věřina matka
uprchlým sovětským občanem
a tak když Rudá armáda v roce
1945 dorazila do Brna, vojáci za-
tkli nejen ji, ale i obě děti, přestože
měly na rozdíl od matky českoslo-
venské občanství. Vzápětí je v do-
bytčácích transportovali na Sibiř.
Už během cesty byly obě sestry
i matka opakovaně znásilněny
mongolskými strážci a situace se
opakovala i v pracovním táboře.
Matka přežila jen tři měsíce.
Hlavní pracovní náplní bylo
kácení stromů. Pracovalo se dva-
náct hodin denně, obě sestry
překonaly tyfus. Celkem strávily
osm let vlesních lágrech a dalších
dvanáct v různých dolech, slévár-
nách, továrnách a také na lodi na
zpracování ryb. Po celou dobu
se Věra snažila, aby byl sestrám
umožněn návrat domů, ale mar-
ně. Z Československa přicházely
zamítavé odpovědi. Přesto se čes-
koslovenského občanství nevzdaly,
a to ani tehdy, když jim slibovali
svobodu. „Třicet kilometrů od lágru
komsomolci postavili nové město.
Řekli nám, že tam můžeme bydlet,
pracovat ve fabrice, za práci dostá-
vat peníze a být volné do 24 hodin.
Stačilo jen podepsat, že už nebude-
me občanky Československa, že se
do domů nikdy nevrátíme a budeme
občanky Sovětského svazu. To jsem
nemohla. Já jsem Čechoslovačka,“
líčí Věra Sosnarová.
V roce 1961 náhodou potkala
předsedu ruského kolchozu, kte-
rý měl kontakt s jedním JZD ve
Znojmě. Tomu se podařilo dojed-
nat povolení k návratu sester do
Československa. Při odjezdu ze
SSSR musely podepsat, že nikdy
nebudou mluvit o tom, co prožily
a viděly. Pod pohrůžkou vězení
a deportace na Sibiř musely slib
mlčenlivosti podepsat také ihned
po příjezdu do vlasti a odevzdat
veškeré dokumenty. Když Věra
Sosnarová přijela domů, bylo jí
34 let a vážila 37 kilogramů.O své
minulosti mlčela, její muž se až
do smrti nedozvěděl víc, než že
byla vRusku. Třicet let nic neřek-
la ze strachu, že bude poslána zpět
na Sibiř, ani svým dvěma synům.
Veřejně o své minulosti promlu-
vila teprve po roce 1989. Na zá-
kladě jejího vyprávění napsal Jiří
S. Kupka knihu Krvavé jahody.
Kniha se poprvé objevila na pul-
tech prodejen v roce 2008, vloni
vyšlo již páté doplněné vydání. (dc)
Na podzim to bude sto let, co
vznikla samostatná Československá
republika. Její pohnuté osudy se ne-
smazatelně zapsaly také do života
Štěpánky Billové, která vDomově
pro seniory Krnov oslavila počát-
kem února sté narozeniny.
Narodila se na území Rakousko-
Uherska, u Uherského Hradiště,
v posledním roce první světové
války. „Když jsem měla tři roky, ta-
tínka, který byl železničář, přeložili
do Ostravy. Tam jsem bydlela celé
dětství. Místa, kde jsem vyrůstala,
už neexistují, všechno je pryč. Bylo
to u té cihlové vodárny. Byly tam ob-
chůdky, obecná škola, chodila jsem
pro dobroty k tra kantce a když
jsem ušetřila nebo dostala dvacet-
ník, koupila jsem si čokoládu, kte-
rou mám ráda dodnes,“ vzpomíná
Štěpánka Billová.
Na sladkosti, ale nejen na ně, zís-
kávala peníze sběrem starého že-
leza. „Za peníze jsem něco koupila
mamince a tatínkovi jsem přidala
na kouření. Kouřil za korunu den-
ně, to byly tři egyptky a jedna zor-
ka,“ říká.
Po ukončení reálného gymnázia
a nepřijetí na hereckou školu získa-
la místo administrativní pracovni-
ce u jednoho z ostravských advo-
kátů a poprvé se zamilovala. „Moje
první láska byl student vojenské
akademie v Hranicích. Seznámila
jsem se s ním, když zemřel prezident
Masaryk. Jeho teta a strýc měli ob-
chod, kam jsem chodila nakupovat,
a teta mu přikázala, aby mi pomo-
hl staškou. Jeho rodiče byli bohatí,
u domu měli zahradu s vodotrys-
kem, a i když jsem se snažila pěkně
oblékat, jeho maminka zjistila, že
jsme chudobní. Navíc jsem jí ruku
nepolíbila a ani jsem ji neoslovila
milostivá paní, protože jsem nevě-
děla, že se to má, a tak jsem byla
špatná. Chlapec byl poslušný, posle-
chl maminku a rozešli jsme se,“ líčí
Štěpánka Billová.
Život ale šel dál. Vždy vsobotu
po práci jezdila s přáteli toulat se
do Beskyd a zanedlouho se zami-
lovala podruhé. „Byl to bratr mé
kamarádky, který se vrátil z vojny
zpohraničí, když nás zabrali Němci.
Právě se rozešel sholkou, která si ho
odmítla vzít, protože jako vdaná by
nemohla zůstat pracovat v revírní
bratrské pokladně a myslela si, že
ji neuživí. Takže jsem vlastně měla
štěstí,“ povídá s úsměvem. Přišla
svatba a narození syna, kterého jí,
jak říká, vzala válka. Aby zapomně-
la, začala opět pracovat vadvokát-
ní kanceláři a pak se s manželem
přestěhovali do Krnova. „Další dítě
jsem už mít nemohla, ale měla jsem
velkou lásku, i když bych si už nikdy
nevzala krásného chlapa, nebylo to
jednoduché. Byl to ale statečný člo-
věk. Nebál se ani gestapa, když za
války dělal spojku Ostrava – Frýdek-
Místek, a později ani komunistů. Byl
vyučený stavební zámečník, ale měl
roční kurz obchodní akademie. Jak
ho vyhodili komunisti, šel pracovat
kinstalatérovi, který ho té práci na-
učil,“ říká Štěpánka Billová.
Ona sama pracovala jako úřed-
nice v Karnole, u státních lesů
a ve zdravotnické škole. Tam byla
od jejího založení v roce 1959 do
roku 1970. Žena, které by pro její
vzhled a neskutečnou energii, jež
zní vyzařuje, sto let nikdo nehádal,
bydlí vdomově pro seniory teprve
posledních devět let. Kromě perso-
nálu domova o ni už více než třicet
let pečují příbuzní spolupracovní-
ka jejího manžela. (dc)